Třetí prezident nezávislé Ukrajiny zveřejnil otevřený dopis Donaldu J. Trumpovi, ve kterém se snaží vysvětlit americkému prezidentovi postoj Ukrajiny k ruské agresi. Zda to dopadne na úrodnou půdu nebo zda to bude 47. prezident Spojených států vůbec číst samozřejmě není jasné.
Kdo je Viktor Juščenko?
Viktor Juščenko (*1954) byl třetím prezidentem Ukrajiny v letech 2005 až 2010. Před politickou kariérou vedl Národní banku Ukrajiny (1993-2000) a podílel se na zavedení hřivny v roce 1996, v letech 1999-2001 byl premiérem.
Do širšího povědomí vstoupil při prezidentské kampani 2004, během níž byl otráven dioxinem a zůstal trvale zjizvený. Po zfalšovaném druhém kole voleb v listopadu 2004 se stal tváří Oranžové revoluce a po anulaci výsledků Nejvyšším soudem zvítězil v opakovaném hlasování nad Viktorem Janukovyčem.
Jeho prezidentství provázely spory s Julií Tymošenkovou, plynové krize s Ruskem (2006, 2009), snaha o sbližování s EU a NATO a prosazování uznání hladomoru za genocidu. Kontroverzi vyvolalo mimo jiné udělení titulu Hrdina Ukrajiny Stepanu Banderovi. Pro špatné hospodářské výsledky a rozpad oranžové koalice jeho popularita výrazně klesla a v prezidentských volbách 2010 získal v prvním kole jen kolem 5 % hlasů.
Donaldu J. Trumpovi, 45. a 47. prezidentovi Spojených států
Od Viktora Juščenka, 3. prezidenta Ukrajiny
Pane prezidente,
píšu tato slova bez diplomatických formulací či ceremoniálního jazyka. Píšu jednoduše, jako člověk člověku a prezident prezidentovi. Dvěma mužům, kteří chápou, že v historii existují okamžiky, kdy rozhodnutí určují nejen osud národů, ale osud svobody samotné.
Pro Ukrajince svoboda není abstrakce. Není to slogan napsaný v politické deklaraci. Svoboda je v naší krvi. Přichází k nám přes generace – od našich kozáckých předků, od předků, kteří si nad všechno cenili svou svobodu, svou důstojnost a zemi, kterou jim Bůh dal.
Jsme národ zakořeněný v půdě. Naše identita vyrostla z lásky k našemu domovu, našemu poli, naší vesnici, našemu městu, našemu kostelu, naší rodině a nebi nad námi. Ukrajinci nikdy nehledali to, co patří jinému národu. Ale nikdy jsme ani dobrovolně neodevzdali to, co je naše.
Pane prezidento, podívejte se na to, co se právě teď děje na Ukrajině, v tomto okamžiku. Každý den a noc se naše města otřásají pod ruskými balistickými raketami, íránskými drony Shahed a leteckými bombami. Rusko útočí na obyčejné obytné budovy ve starobylém Kyjevě, na spící čtvrti v Záporoží, Oděse, Dnipru, Charkově a v městečcích po celé naší zemi. Rodiny jsou zabíjeny ve svých domovech. Miliony lidí žijí pod hrozbou další sirény, další exploze, další noci plné obav, zda jejich děti ráno ještě budou naživu.
A když se mluví o „ústupcích“ nebo dohodách s Putinem, odpovědí Kremlu jsou další rakety, další drony a další krveprolití. Ukrajinské rodiny za to platí cenu. Za každou statistikou je lidský život. Matka pohřbívá své dítě. Dítě stojí u hrobu otce. Rodina se vrací k tomu, co bývalo jejím domovem, a nachází jen rozbitý beton a fotografie rozházené mezi troskami.
Tohle není vzdálený „konflikt“. To je každodenní realita milionů Ukrajinců.
A proti této realitě Ukrajinci slyší volání, aby Ukrajina přestala. Aby Ukrajina omezila své útoky na infrastrukturu, která financuje a udržuje ruskou válku. Aby se obchod s ruskou energií dal nějak oddělit od raket a dronů, které Rusko posílá proti ukrajinským rodinám. To nejde.
Peníze zaplacené za ruské palivo nejsou abstraktní „obchod“. Financují ekonomiku zaměřenou na totální válku. Rusko potřebuje zdroje, aby vedlo tuto nespravedlivou válku, a Ukrajina bojuje, aby Rusko o tyto zdroje připravila.
Mezi agresorem a národem, který se brání, je hluboký morální rozdíl.
Pane prezidente, Amerika zná tento rozdíl lépe než většina národů. Ví, jak nebezpečné je věřit, že obchod může zkrotit agresora nebo rozpustit hrozbu. Historie nás tuto lekci naučila za strašlivou cenu.
Před vstupem Spojených států do druhé světové války Amerika obchodovala s císařským Japonskem, včetně strategicky důležitých surovin. Washington léta doufal, že se vyhne velké válce v Pacifiku. Nakonec ani ekonomický tlak, ani diplomacie nedokázaly katastrofě zabránit a 7. prosince 1941 byl napaden Pearl Harbor.
Historie se nemusí opakovat přesně, ale znovu položí stejné otázky. Jakou cenu platí svobodné národy, když je agrese odměněna místo zastavení?
Ukrajina vkládala bezmeznou důvěru do mezinárodního řádu vedeného Spojenými státy. Když se zhroutil Sovětský svaz, Ukrajina zdědila jeden z největších jaderných arzenálů na světě. Během jednání s našimi spojenci jsme souhlasili, že ho vzdáme. Udělali jsme to, protože jsme věřili, že svět řízený dohodami je bezpečnější než svět řízený jadernými zbraněmi.
V roce 1994 Spojené státy americké spolu se svými partnery podepsaly Budapešťské memorandum, které Ukrajině poskytlo oficiální záruky bezpečnosti, suverenity a nedotknutelnosti našich hranic. Zaručili se, že proti Ukrajině nepoužijí sílu ani jí nebudou vyhrožovat. Amerika převzala morální odpovědnost vůči Ukrajině. Tak jak může dnes kdokoli, když nás napadl zrádný nepřítel, zapomenout na podpis Ameriky na tomto dokumentu?
Ukrajina slovo dodržela. Rusko slovo porušilo.
Tato historie má dnes význam. Protože když se národ vzdá nejmocnější zbraně na Zemi výměnou za mezinárodní závazky a je později napaden právě jedním z těch států, které tyto závazky učinily, důsledky sahají daleko za hranice Ukrajiny.
Každý národ na světě to sleduje a ptá se, zda dohody s velmocemi něco znamenají. Ptá se, zda vzdání se jaderných zbraní zem změní v bezpečnější nebo zranitelnější. A sleduje Ameriku.
Pane prezidento, naše národy spojuje víc než smlouvy a diplomacie. Stáli jsme spolu mnohokrát již dříve. Jeden ze šesti mariňáků, kteří zvedli americkou vlajku na Iwo Jimě, byl seržant Michael Strank (podle Wikipedie se ale Strank narodil v rusínské rodině ve dnešní slovenské jarabině) , jehož rodina pocházela z Lemkivščyny a který dal svůj život v boji za Spojené státy.
Když se v dubnu 1945 americké a sovětské síly setkaly u Labe, amerického poručíka Williama Robertsona nejprve objal ukrajinský chlapec z čerkaské oblasti, Oleksandr Silvaško. Ukrajinští vojáci sloužili po boku amerických sil v Iráku a Afghánistánu a dnes Ukrajina pokračuje v sdílení svých těžce získaných vojenských zkušeností se svými americkými partnery, včetně expertízy v boji proti dronům navržených Íránem. Ukrajinci a Američané prolévali krev společně v obraně svobody proti tyranii.
Pane prezidente, nade všechno je tu jedna věc, kterou chci, abyste vy a svět pochopili.
Nenechte se zmást ukrajinskou touhou po míru za ochotu kapitulovat. Ukrajinský duch nelze a nebude zlomen.
Žádný lid nechce mír víc než lid, jehož děti jsou zabíjeny. Ale mír nemůže přijít tím, že požádáme oběť, aby zaplatila cenu za zločiny agresora. Nemůžeme souhlasit s mírem, který později způsobí smrt více našich dětí a vnoučat.
Jsme lid s hlubokými kořeny, vázaný k naší zemi láskou, prací a duchem svobody. Nikdy svou zemi nikomu dobrovolně nevydáme. Je to náš domov, daný nám Bohem. Byli jsme tady, jsme tady a vždycky tu budeme. Nemůžeme být zastrašeni raketami a nemůžeme být donuteni ke kapitulaci.
Ukrajinská identita byla kována celými staletími pokusů o její vymazání. Ruská říše se snažila umlčet náš jazyk, zničit naši kulturu, vyhladovět náš lid, uvěznit naše vůdce a přepsat naši historii. A přesto Ukrajina přežila. Přežili jsme, protože naše kořeny jsou hluboké, a protože v našich žilách koluje krev svobodného lidu.
Rusko může ničit naše budovy. Může terorizovat naše města. Může zabíjet náš lid. Ale nemůže zničit to, co jsme. Nemůže donutit Ukrajince, aby přestali být Ukrajinci.
Pane prezidente, velikost Ameriky nebyla vybudována ústupky vůči tyranii, ale pochopením, v rozhodujících okamžicích její historie, že svobodu je třeba bránit dříve, než se cena za její obranu stane nezměřitelně vyšší.
Ukrajina tento princip dnes brání životy našeho lidu.
Dnes stojí svobodný svět před otázkami většími než Ukrajina samotná. Zda hranice mohou být měněny silou, zda dohody mezi národy ještě mají význam, zda bude agrese odměněna, a zda se svobodný svět postaví po boku těch, kteří volí svobodu.
S tyrany se nevyjednává, tyrani se zastavují.
Pane prezidento, věřím, že Amerika to chápe.
S vírou v pravdu, svobodu a čest svobodného světa,
Viktor Juščenko, prezident Ukrajiny 2005 – 2010
Zdroj: X.com, Centrum Europy
Autor/Licence fotografie: Viktor Juščenko, Zoda.gov.ua, CC BY 4.0